Cicero, Marcus Tullius (106-43 př. Kr.) Římský řečník a spisovatel. Pocházel z Arpinu, italského města ležícího asi 100 km jihovýchodně od Říma, z bohaté rodiny, která ZÍskala na počátku druhého století př. Kr. plné římské občanství. Členové Ciceronovy rodiny zastávali v Arpinu úřady a jeho bezprostřední předkové měli velmi dobré vztahy k římské elitě. Již o generaci dříve než Cicero vstoupil na římskou politickou scénu jiný arpinský občan, Gaius Marius, který díky svému vynikajícímu vojenskému talentu dosáhl v období krize jedinečného úspěchu a sedmkrát se stal konsulem. Cicero získal nejlepší myslitelné vzdělání; mnozí z jeho učitelů byli Řekové. Nepochybně mu bylo již v mládí určeno zastávat úřad v Římě. Ačkoli se už jako mladý dÚstojník v roce 89 př. Kr. zúčastnil vojenského potlačení vzpoury italských spojenců, rozhodl se využít svého nadání ke kariéře řečníka. V tomto rozhodnutí ho pravděpodobně ovlivnila dovednost předních řečníků doby, M. Antonia a L. Licinia Crassa, které Cicero slýchal při mnoha příležitostech.
Svou kariéru Cicero začal jako obhájce před soudním tribunálem. K období krátce předtím se váže několik jeho krátkých pojednání o metodách řečnictví. Promluvy a pojednání prozrazují obecně konzervativní postoj k organizaci římského státu, nenesou však známky teoretického z~jmu o analýzu nebo výklad. Dovednost, kterou Cicero úspěšně využíval při obhajobách (jen jednou vystupoval jako žalobce, v roce 70 př. Kr. proti C. Verresovi), mu záhy přinesla přátele a vliv. Rychle postupoval v úřední hierarchii a v roce 63 př. Kr. se stal v nejmladším možném věku konsulem, aniž by kdy velel armádě či 9yl guvernérem provincie.
Jako konsul se cítil povinován poslat na smrt bez soudu ty, kdo se zapletli do Catilinova spiknutí, a proto musel v roce 58 př. Kr. odejít na krátko do vyhnanství. Nikdy nebyl tak významný, jak se domníval, a i nyní je mezi římskými politiky vnímán jako marginální postava. Tato okrajová pozice mu však umožňovala uvažovat o politické organizaci římského státu.
Během (a snad i před) svého konsulství formuloval názor, že soulad mezi jednotlivými stavy římského státu je klíčovou podmínkou jeho přetrvání. Byl to pohled nepochybně správný, ale těžko mohl zakládat politický program.
V řeči na obranu P. Sestia roku 56 př. Kr. se pokusil nalézt způsob, jak se vyhnout rozdělení na optimates a populares. První zastávali názor, že stát by měla řídit elita, pouze omezeně kontrolovaná ze strany svrchovaného lidu, druzí byli přesvědčeni, že aktivní úlohu by měl hrát lid, který by také měl mít hmatatelné výhody z římského držení imperia. Cicero argumentoval, že všichni, kdo myslí na blaho státu, patří ve skutečnosti k optimates. Tato myšlenka však římské politiky nijak vážně neovlivnila.
Ciceronova kariéra politického myslitele je ve skutečnosti velmi oddělená od jeho kariéry politika. Ačkoli se v jeho dílech projevila praktická politická zkušenost, pokoušel se v nich především obhájit Řím v podobě, jakou měl mít ve druhém století př. Kr. Tato díla představují naprosto odlišný přístup než jak se Cicero projevoval ve svém postavení konsula či jak psal v Pro Sestio, kde se snažil reagovat na konkrétní situaci.
Na spisu O státu (De re publica) začal Cicero pracovat roku 54, práci dokončil v roce 52 př. Kr. Pak se pravděpodobně pustil do psaní spisu O zákonech (De legibus), na který dlouho pomýšlel (nevíme ale, kdy dílo dokončil). Jinými slovy, vztah mezi těmito dvěma díly je zcela jiný než vztah mezi Republikou a Zákony u PLATÓNA, každopádně však Cicero vděčí Platónovi za mnohé. Spis O státu je obecným výčtem základních prvků římského státu a popisem jejich řádného vzájemného vztahu. Pod vlivem stoické filosofie poskytuje Cicero důležitou definici přirozeného zákona, jež zapůsobila na pozdější politické myšlení (viz ZÁKON). Podstatnou zvláštností díla je, že se Cicero, který přijímal tradiční římské instituce - shromáždění, senát, soudy - zároveň přikláněl k názoru, že vše by mělo podléhat řízení jednoho člověka.
Způsob fungová!Ú takto řízené demokracie však nevysvětluje (tato část textu o rector reipublicae se nedochovala). Zajímavé také je, že ačkoli jako mnozí před ním (viz POLlBIOS) považoval římskou ústavu za smíšenou, nepokládal za nutné analyzovat vztah mezi shromážděním, senátem a soudy. Mnohem víc se zaobíral otázkou, jak udržet rovnováhu mezi zástupem a menšinou a jak zajistit vládu menšiny. Zde je Platónův vliv zřetelný. Čtenář nabývá z Ciceronových prací dojmu, že ze soudobé politiky vyvozoval závěr o nekontrolovatelnosti a neovladatelnosti lidí v rámci svobodné souhry republikánských institucí. Jediným řešením byla podle jeho názoru nějaká forma vedení. Tento obecný přístup se zdá být mnohem dÚležitější než skutečnost, že v roce 52 př. Kr. byl Pompeius krátce jediným konsulem a pánem v Římě.
Spis O zákonech obsahuje řadu norem pro vedení náboženských i světských záležitostí, doplněných komentáři. I když zde Cicero tvrdí, že doporučuje římský stát, jaký podle jeho předpokladů existoval uprostřed druhého století př. Kr., ve skutečnosti připouští řadu detailních opatření, která mohla platit jen ve velmi pozdní římské republice (například automatický postup do senátu těch, kdo vykonávali úřad kvestora).
Odtud mÚže vzniknout dojem, že Ciceronova obhajoba existence jediného vůdce a mentora v jeho ideálním státě je základem principátu (viz ŘÍMSKÉ POLITICKÉ MYŠLENÍ). Nicméně to, co se Augustus rozhodl vytvořit, byla absolutní (byť maskovaná) monarchie; jí Cicero nevědomky poskytl ústavní prostředky v podobě pravomocí svěřených Brutovi a Cassiovi v roce 43 př. Kr.
K Ciceronově spisu O státu se později obrátil velký křesťanský myslitel pozdního císařství sv. AUGUSTlN, který vzal jeho teze v úvahu při výkladu správné vlády v Obci Boží. MHC

literatura
Douglas, A.E.: Cicero. Oxford: Clarendon Press, 1968. Rawson, E.: 9cero. Londýn: AllenLane, 1975.